Jubilejní kostel sv. Václava ve Vršovicích

Klára Mikulíková |

Majestátní konstruktivistická budova vršovického kostela sv. Václava, posazená do svažitého terénu Čechova náměstí, je dalším výrazným příkladem vysoké úrovně české moderní architektury. Tato stavba se navíc pyšní hned několika výjimečnostmi. Prvně se jedná o významný příklad architektury období první republiky, navíc je příkladem architektury sakrální tohoto období, kterážto je jednoznačně zajímavým samostatným tématem. Dále se jedná o první českou chrámovou stavbu, která je zbudována s použitím skeletové železobetonové konstrukce. V neposlední řadě je pak zdejší chrám kostelem tzv. jubilejním – byl zbudován u příležitosti tisíciletého výročí zavraždění sv. Václava, nejvyššího světce „českého nebe“, což s sebou přináší ještě další zajímavý kontext. 

Myšlenka zbudování nového kostela ve Vršovicích, kde tehdy jediný, původně barokní, chrám sv. Mikuláše už nedostačoval, se zrodila již roku 1902. Původně bylo pro nový svatostánek vybráno ale jiné místo – v Heroldových sadech, kde byl však nakonec zbudován park. Činnost spolku, která měla výstavbu nového kostela na starosti, následně přerušila první světová válka a k její obnově pak došlo až roku 1925 s příchodem faráře P. Stanislava Pilíka. V roce 1927 pak byla na projekt vypsána architektonická soutěž – již pro své současné místo, kde tenkrát stával starý hřbitov. Do soutěže bylo podáno 52 návrhů. Po jejím vyhlášení pak bylo vypsáno užší kolo, ze kterého již jako jednoznačný vítěz vyšel prof. Josef Gočár, který se také ihned pustil do realizace zakázky. 

 

Dne 20. května 1929 byl položen základní kámen a první výkop byl vykonán dne 24. října téhož roku. Stavba rychle postupovala a již po jedenácti měsících, dne 21. září 1930, byl kostel slavnostně vysvěcen. Moderní pojetí sakrálních staveb v duchu konstruktivismu a funkcionalismu bylo v období první republiky časté, avšak vršovický jubilejní kostel sv. Václava je v mnoha směrech skutečně výjimečný. Jeho architekt Josef Gočár využil při stavbě svažitého terénu náměstí, který dále dokonale propojil se symbolickou hrou světla, jehož intenzita se skrze okna ve stupňovitém profilu střechy zvyšuje směrem k hlavnímu oltáři. Další dominantou stavby je 80m vysoká hranolová věž zakončena křížem ze žlutého skla, tzv. opaxitu. Věž, ve které se nachází zvonice, je navíc zdobena dalším pro sakrální stavbu nevšedním prvkem, a to luxfery, které prosvětlují celou její čelní část. Ve spodní části věže, těsně nad vstupem, se nachází prostor, kam měla být již podle původního záměru instalována socha sv. Václava. Její podobu v jubilejním roce 1929 vytvořil sochař Bedřich Stefan, avšak na její výrobu již nezbyly finance. Podle téhož návrhu pak byla plastika vytvořena ak. soch. Janem Roithem až roku 2010 a slavnostně na kostel osazena v den slavení svátku sv. Václava.

Stejně působivě jako v exteriéru je řešen i prostor interiéru. Ačkoli jde o tradiční trojlodní chrámovou dispozici, jednotlivé lodě od sebe nejsou odděleny sloupy, ale pouze vyvýšenou hlavní lodí, což bylo možné jen díky inovativní železobetonové konstrukci. Výzdoba chrámu je jako vše ostatní řešena v duchu moderní architektury velmi střídmě a čistě. Hlavní oltář, jež zdobí mohutný krucifix, a za ním moderní vitrážová okna vyplňující půlkruhové kněžiště pak svatostánek dokonale uzavírají. 

Svatováclavský kult

„Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím“ hlásá nápis nad vstupem do otevřené předsíně vršovického kostela. Tato památná věta, která zdobí i tolik dalších staveb a soch zasvěcených tomuto světci, je úryvkem z tradičního Svatováclavského chorálu, který je dodnes zpíván při významných událostech všeho druhu. Jako asi nejznámější příklad, kde bylo tohoto úryvku užito, můžeme uvést Myslbekovo ztvárnění jezdeckého pomníku se Svatým Václavem z pražského Václavského náměstí, které se neodmyslitelně stalo centrem národního dění, všech převratů a změn. Svatováclavské téma, ač bylo v historii také několikrát zneužito různými ideologiemi, je přese všechno dozajista silně spjato právě s českým vlasteneckým cítěním. A nebylo tomu jinak ani za první republiky, na kterou navíc připadlo i ono velké, tisícileté výročí.

Sv. Václav – přední český patron a zároveň i náš nejstarší světec, byl podle tradice zavražděn vlastním bratrem dne 28. září ve Staré Boleslavi. Tak praví legenda, která však neobsahuje rok Václavova skonu. Dle církevní tradice je dodnes přijímán rok 929, ačkoliv mezi historiky převládá názor, že k tomuto aktu došlo až o několik let později, přesněji roku 935. Mezi odborníky se užívá obou letopočtů, když ovšem hovoříme o oslavách výročí, vždy se tyto akce vztahují k datu církevnímu. Proto je i vršovický kostel, jehož základní kámen byl položen roku 1929, kostelem jubilejním, vztahujícím se k tomuto výročí. 

Největší slávou tohoto roku však dozajista bylo završení novogotické dostavby katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. Tato akce byla tehdy nejen kulturní, ale také vlasteneckou událostí, které se účastnil jak tehdejší pražský arcibiskup František Kordač, který mj. o rok později provedl také vysvěcení vršovického kostela, tak i první prezident samostatného Československa T. G. Masaryk.   

Svatováclavský kult má kořeny hluboko v paměti českého národa. Již od raného středověku, kdy byl kníže Václav svatořečen jen pár let po své smrti, přes „otce vlasti“ Karla IV., který mu dopřával zvláštní úctu – což dokazuje mj. i Karlovo věnování české korunovační koruny tomuto světci a její pojmenování korunou Svatováclavskou – až po jubilejní tisícileté výročí minulého století. V dobách útlaku se navíc k patronu české země národ uchyloval v průběhu celé historie. A nejspíš ani v budoucnu nepřestaneme věřit na bájné vojsko z Blaníku, se kterým sv. Václav přijede naší zemi na pomoc, až bude národu nejhůře. Sv. Václav je jednoduše neodmyslitelně spjat s českou státností, což již jen dosvědčuje i státní svátek, který se v den jeho smrti slaví.  

* Josef Gočár (1880 Semín – 1945 Jičín) vystudoval architekturu na pražské Uměleckoprůmyslové škole pod vedením Jana Kotěry, jehož se stal nejvýznamnějším žákem. Ještě předtím absolvoval předškolní praxi u dalšího významného českého architekta – Václava Roštlapila. Po svých studiích pracoval nejprve v ateliéru svého profesora Kotěry, ale brzy se osamostatnil. Jeho tvorbu nejvíce ovlivnilo cestování po Evropě, hlavní inspirací se mu pak stala architektura belgická a holandská. 

První Gočárovy slavné realizace byly poplatné architektonickému kubismu, který byl a dodnes je jedinečným českým fenoménem. Kubismus v architektuře a užitém umění totiž vznikl právě v okruhu Kotěrových žáků v opozici ke zdobnosti tehdy ještě stále oblíbené secese. Jako příklad jmenujme asi nejznámější Gočárův projekt tohoto směru – Dům U černé Matky Boží v Praze (1912). Po konci první světové války a vzniku samostatné Československé republiky pak pod vlivem návalu vlasteneckého cítění Gočár propojil dosavadní originální kubistickou architekturu navíc také o prvky z lidového umění a pokusil se tak vytvořit čistě národní styl, tzv. rondokubismus. Nejlepším příkladem tohoto stylu je jistě dům Legiobanky na pražském Poříčí (1923), na kterém Gočár spolupracoval se sochařem Janem Štursou. 

Od druhé poloviny dvacátých let se pak Gočár začal více věnovat projektování architektury ve stylu nastupujícího funkcionalismu a konstruktivismu. V tomto směru pak byl vystavěn například i jubilejní kostel sv. Václava ve Vršovicích (1930), který se navíc stal první českou sakrální stavbou, při níž byl použit skelet železobetonové konstrukce. 

Do konce svého života Gočár vyprojektoval více jak 300 architektonických realizací, včetně celkové nové urbanistické koncepce města Hradce Králové, a stal se tak právoplatně jedním z nejvýznamnějších architektů české moderny. 

Kostel sv. Václava se v souvislosti s oslavami sta let od založení republiky otevře veřejnosti 28. října 2018. Vstup je zdarma, bez potřeby předchozí rezervace. Více o projektu Architektura první republiky v Praze, v rámci kterého Open House Praha zpřístupňuje na podzim vybrané prvorepublikové budovy, naleznete zde.

Klára Mikulíková je mladá historička a kunsthistorička, která vystudovala obor Dějiny evropské kultury na nejstarší české univerzitě, kde se zaměřovala především na oblast střední Evropy. Do Open House Praha se dostala náhodou, kdy se po návštěvě čtvrtého ročníku tohoto výjimečného festivalu odhodlala oslovit tým, který tento projekt vytváří, s nabídkou spolupráce. Díky vřelému přijetí tak zde může občas svou profesi využít také více ke kreativnějším účelům, protože jinak v kultuře pracuje více v administrativní sféře. Mezi její koníčky, kromě neustálého vzdělávání se v oblasti historie a umění, patří zejména cestování do zahraničí, stejně tak jako nespočetné výlety po naší domovině, k čemuž ráda inspiruje i lidi v jejím okolí. 

Foto: archiv farnosti Vršovice, Hana Krejbichová


Použité zdroje:

  • Jaroslav Herout: Staletí kolem nás. Praha 2002
  • Wilfried Koch: Evropská architektura. Praha 2012
  • Emanuel Poche: Prahou krok za krokem. Praha 1985
  • Pavel Semela: Dějiny farnosti u sv. Václava a sv. Mikuláše v Praze – Vršovicích. Praha 1995
  • Zdeněk Boháč: Vršovice v minulosti a současnosti. Praha 2000
  • Jaroslav Lukáš: brožura vydána pro účely farnosti u kostelů sv. Mikuláše a Václava v Praze – Vršovicích. Praha 2008
  • Jiří T. Kotalík, Zdeněk Lukeš a kolektiv: Josef Gočár. Praha 2010
  • Jana Potužáková: Čeští světci a patroni. Plzeň 1997
  • Vlastimil Vondruška: Církevní rok a lidové obyčeje aneb Kalendárium světců a světic, mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakož i o liturgii katolické. České Budějovice. 2005
  • Oficiální stránky Římskokatolické farnosti Vršovice – http://www.farnostvrsovice.cz/kostel-sv-vaclava
Tento záznam byl publikován v blog . Uložit odkaz do záložek.