Rozhovor s Alenou Šrámkovou

Dita Krouželová & Magda Hlaváčková |

Stavby jedné z nejvýraznějších českých architektek se vyznačují minimalismem, důrazem na jednoduchost, střídmost, pravdivost a pokoru. Mezi její nejznámější pražské realizace patří budova bývalého ČKD na Můstku (se svítícími hodinami), odbavovací hala Hlavního nádraží nebo Nová budova Fakulty architektury ČVUT v Dejvicích. Je nositelkou ceny Osobnost české architektury, obdržela i medaili Za zásluhy a Poctu České komory architektů za svůj přínos moderní české architektuře. Architektka a profesorka Alena Šrámková oslaví letos v červnu 90. narozeniny.

Foto: archiv Alena Šrámková architekt

Studovala jste v ateliéru architekta Vladimíra Karfíka na Vysoké škole technické v Bratislavě a později u Jaroslava Fragnera na AVU v Praze. Co jste se naučila u těchto dvou osobností?

Oba byli obdivuhodní. To, co jsem později učila své studenty, jsem se naučila od nich. Karfík byl skvělej mužskej. Uměl malovat, uměl dělat barák, byl strašně upřímnej a poctivej. Vždycky všechno řekl tak, jak si to myslel, naprosto otevřeně. Fragner to byl noblesní člověk. Byl prima. Myslím, že oba byli ohromní. Na technice v Bratislavě jsme měli samé dobré kantory, přestěhovali se tam totiž nejlepší kantoři poté, co byli vyhozeni z českých škol.

Pracovala jste už během studia na nějakých projektech?

Mezi těma dvěma školama jsem tři roky pracovala. Museli jsme mít praxi, aby nás vůbec vzali na akademii. Navrhovala jsem fabriky a byla to vlastně hezká práce. Ale o architekturu vůbec nešlo. Já vždycky říkám, že člověku se to v životě začíná vyjasňovat až tak kolem čtyřicítky a možná ještě později. (smích)

Jak vzpomínáte na své působení v ateliéru SIAL architekta Karla Hubáčka koncem 80. let?

To už jsem byla pěkně stará. Karel byl manželův kamarád a já ho měla taky dost ráda. Chodila jsem se s nim radit, on se zase chodil radit se mnou. Ono nebylo moc lidí, se kterými by si člověk mohl povídat o práci.

Býváte označována za „první dámu české architektury“. Bylo těžké se ve výrazně mužsky orientované profesi prosadit?

Bylo to velice těžké a vlastně za celý život nemám pocit, že by se mi to podařilo. Například jsem často neměla práci. Neustále jsem sháněla, co budeme dělat, čím se budeme živit. Dokud existovaly velké ústavy, tak to šlo. Ale potom, když jsme se s manželem osamostatnili, tak to bylo horší. Také jsem třeba nerada chodila na stavbu, poněvadž mě ti chlapi tam nebrali. Když jsem musela chodit na stavbu na Můstek, Růženka (pozn. red.: architektka obchodních domů Růžena Žertová) mi radila: „Musíš nosit klobouk, být za dámu!“

Jako architektka jste pracovala více než padesát let. Proměnil se za tu dobu Váš přístup k práci?

Z mého pohledu jsem opravdu začala tušit, o co v architektuře jde, až posledních čtyřicet let. Na nové technologie jsem si ale nikdy nezvykla, musela jsem vždy spolupracovat s lidmi, kteří to uměli. Zůstala jsem u práce rukou.

Jak Alena Šrámková přistoupila k rekonstrukci vlastních staveb, jaký byl její srdcový projekt, čím by se měli studenti architektury inspirovat nebo jak se staví k bourání brutalistních staveb? Celý rozhovor, který zpracovaly Dita Krouželová a Magdalena Hlaváčková si můžete přečíst ve festivalovém průvodci. K sehnání v infocentru a na vybraných festivalových budovách. Digitální verzi si můžete objednat zde.

 

Tento záznam byl publikován v blog . Uložit odkaz do záložek.