Jsem celoživotní dobrovolnicí, říká Lejla Abbasová

Zpracovala: Nela Hořejší

Moderátorka, zakladatelka nadačního fondu Asante Kenya, bývalá tisková mluvčí a poradkyně, dobrovolnice a rovněž čtyřnásobná matka. To vše najdete na internetu u jména Lejla Abbasová. Od loňského roku je také ambasadorkou dobrovolnického programu festivalu Open House Praha. Jak se k tomu dostala, co je v současnosti její hlavní pracovní náplní a jak vnímá postoj veřejnosti vůči neziskovým organizacím, prozradila v rozhovoru pro náš blog.

Odkud znáte festival Open House Praha?

Dozvěděla jsem se o něm od jeho bývalé ředitelky Andrey Šenkyříkové v době, kdy jsme spolu působily na Úřadu vlády ČR. Já jsem tehdy byla tiskovou mluvčí a poradkyní ministra pro lidská práva a ona šéfkou jeho kabinetu. Když jsme odtamtud odcházeli, každý z nás přemýšlel, co bude dělat. V té samé době byl náměstkem ministra Czeslaw Walek (zakladatel Prague Pride), který se po odchodu z úřadu stal ředitelem Otevřené společnosti, o. p. s., kde pracovala i Andrea. Open House Praha vznikl původně pod touto neziskovkou, ze které se odtrhl a stal se samostatnou neziskovou organizací. Takže já jsem o myšlence festivalu slyšela dřív, než ještě oficiálně spatřil světlo českého světa.

Časem jste se do něj i zapojila.

Loni mi Andrea nabídla, jestli bych nemohla být ambasadorkou dobrovolnického programu, což se v mém případě nabízí, protože jsem celoživotní dobrovolnicí, a to nejen pro svou neziskovku, ale pro spoustu jiných charitativních projektů.

Původně jste se ale proslavila jako moderátorka v různých televizích. Po práci na ministerstvu jste se ale na obrazovky nevrátila. Moderování se už nevěnujete?

Moderování mě stále živí, ale přetransformovala jsem se do takové úzkoprofilové moderace. Moderuji převážně v angličtině a často velké konference. Je to zajímavá práce. Je nás v Čechách asi šest sedm, co jsme schopni toto dělat. Ale moderuji i normální akce pro české klienty a nově dělám i rozhovory v TV Praha.

V roce 2006 jste založila nadační fond Asante Kenya. Co vás k tomu vedlo?

Dělala jsem v té době koordinátorku adopce na dálku a chtěla jsem se věnovat i jiným aktivitám, spolupracovat s celými školami, ale třeba i zemědělskými projekty. Zkrátka mít pestřejší portfolio projektů.

Vaše kořeny ovšem sahají do Súdánu. Proč zrovna Keňa?

Ve čtrnácti letech jsem do Keni přijela jako turistka a naprosto jsem se do ní zamilovala. Byla to moje první návštěva černošské Afriky, ale přiznávám, že bych se nejspíš zamilovala stejně do jiné africké země, protože to pro mě byl úplně jiný svět, který mě ale fascinoval. Tudíž to byla úplná náhoda. Postupem času sled událostí vedl k tomu, že jsem se dostala k projektu adopce na dálku. 

Pracujete pro svůj nadační fond na dobrovolnické bázi, nebo je to jedna z vašich profesních činností?

Jsou období, kdy je to můj každodenní chleba. Teď jsem zrovna zavalená a jedu dvanáct hodin denně vedle své normální práce a domácnosti se čtyřmi dětmi, protože připravuji desetidenní cestu pro jedenáct dobrovolníků a dobrovolnic, kteří pokryjí pět mých projektů v Africe. Beru to jako plnohodnotnou práci, za kterou ale nejsem placená. Kdybych měla spočítat hodiny, které jsem věnovala svému nezisku, tak se dostávám na mnohonásobky hodin všech moderací, které jsem kdy dělala. Roky jsem si navíc všechny náklady v místě platila ze svého. Teď už se snažím na výdaje shánět sponzory. Mě ta práce ale naprosto naplňuje, dává smysl a taky mi to trochu ospravedlňuje moje fungování v komerčním světě pozlátkových médií, která mě živí. 

Jak vás ovlivnila práce pro nadační fond? 

Formovalo mě to úplně zásadně. Všichni moji nejbližší kamarádi se rekrutují z lidí okolo Asante. Kdysi se třeba přihlásili jako dobrovolníci a dobrovolnice nebo jsem se s nimi seznámila díky nadační práci. I partnera znám z Keni.  

Jezdí s vámi do Afriky i vaše děti?

Jezdí, ale nějakou dobu trvalo, než se naskytly ideální podmínky, abych je s sebou mohla vzít. Přes deset let jsem se totiž pohybovala ve slumech a místech, která nebyla bezpečná ani pro dospělé. Teď spolupracuji s organizací RedTribe, která podporuje komunitu Masajů na hranicích Keni a Tanzánie, což je takový bohem zapomenutý kus země. Přestože je ta oblast nesmírně chudá, daleko víc než slumy, je nesmírně bezpečná. Tudíž je to konečně místo, kam děti beru a chci je brát.

Jak vaše děti vnímají tamější děti?

Nejstarší syn chodil s Masaji do buše, učili ho házet oštěpem, brali ho na hrochy. David v tom vyrostl, jak jsem s ním byla dlouho sama, byl mou prací pohlcen a ovlivněn násobně víc než zbylé děti. Teď je to taková smečka, navíc je tam ještě i táta. Vědí ale, že máma pomáhá dětem, které jsou na tom hůř než oni. Samy o tom přemýšlí i v kontextu Čech. Když třeba vidí nějaké bezdomovce, ptají se, proč jim nedávám žádné peníze. Proč nepomáhám i jim.

Takže to vypadá, že půjdou v budoucnu ve vašich stopách?

Pomáhání, sounáležitost, schopnost se podělit vnímají jako samozřejmost. I tím, jak je jich hodně. Máme dvojdomek se sousedy, kteří mají o rok staršího syna, než je David, a o rok mladšího, než jsou naše dvojčata, a ti jsou u nás pořád. Navíc partner má dceru z předchozího vztahu, ta u nás teď přes týden bydlí a má ještě mladší sestru, která má sice jiného tátu, ale všichni se navzájem vnímají jako šest sourozenců. Všechno si dělí mezi sebou, vše musí být fér. Je to dáno jejich nastavením, ale možná i vlivem mé práce. 

Jak vnímáte negativní reakce veřejnosti směrem k neziskovým organizacím? Nemáte pocit, že jsou v současné době na vzestupu?

Pohybuju se v nezisku dvacet pět let a tyto nálady jsou bohužel konstantní, jen jsou někdy více a někdy méně intenzivní. Když jsem začínala, rozvojovka bylo téměř sprosté slovo. Nikdo nechápal, proč pomáhám na druhém konci světa. Lidé nebyli zcestovalí, nechápali rozměr globálního světa. Říkala jsem, že nastane doba, kdy se budeme muset zajímat o to, co se stane na druhém konci světa, a pár let nato přišla migrační vlna v Evropě. Takže rozvojovka se teď už vnímá jinak, v té době to bylo úplné tabu. Ale kdo chce psa bít, ten si vždy hůl najde. 

Takže se vás to nedotýká?

Já pevně věřím, že jsem za těch dvacet pět let, co jsem aktivní v nezisku, už prokázala, že to dělat chci, že to není žádný můj úlet nebo snaha o zviditelnění. Už mě taky nařkli ze všeho, co vás napadne, ale pro mě má smysl chovat se zodpovědně nejen k místu, kde žiju. I na druhé straně planety mají lidé právo na důstojný život jako my. 

Napadá vás něco, co by vám ve vaší činnosti teď nejvíc pomohlo?

V první řadě bych potřebovala, aby den měl šedesát hodin, a pak se tak šedesátkrát naklonovat, abych to všechno zvládla. Dělám si legraci. Ale realita je taková, že v první a poslední řadě jde vždy o peníze a pak o know-how. Není nic silnějšího v nezisku, než když máte peníze a lidi, kteří vědí, jak pomoci. A to ideálně v jednom člověku. 

Nacházíte takové lidi?

Ano. Tentokrát se mnou jede dokonce celá parta. Třeba jeden z našich nejznámějších pop-artových umělců, Josef Rataj, který má doslova pomalovat naši základní školu Maasai Academy. Jeho murál zásadním způsobem ovlivní výtvarné vnímání dětí ve škole. Další zásadní osobou je kuchařka Chili a výživový specialista Jakub Přibyl, kteří budou nejen učit vařit naše kuchaře, ale také předefinovávat celý spotřební stravovací koš pro děti ve škole. Budeme také řešit půdu našeho políčka a jeho mikrobiom z dlouhodobého hlediska. Na místo dorazí také včelař Martin Kamler, protože máme sice dvacet pět úlů, ale včely nám pořád migrují. Další účastnice zájezdu jsou dvě učitelky ze základní školy Jablonné v Podještědí, se kterými jsem spolupracovala v rámci projektu Světová škola. Miluška Rejmanová a Lucie Cidlinská se rozhodly vytvořit desetidenní vzdělávací program pro děti, který jim ukáže svět okolo. Naše děti nemají přístup k žádným informacím. Nemají mobily, počítače, knížky, internet, takže jim formou her chtějí ukázat, jak žijeme my nebo jejich vrstevníci. Podruhé na místo dorazí Veronika Štěchovská, porodní asistentka, které se podařilo uspořádat sbírku a z jejíhož výtěžku se nakoupilo přes šest set látkových vložek. Také na místo doveze oblek, který zastaví poporodní krvácení a umožní tak transport ženy do nejbližší nemocnice. Navíc povede další workshop s tradičními porodními bábami, tentokrát na téma porodů koncem pánevním.

Děláte i něco sama sobě pro radost?

Snažím se cvičit jógu. Vždycky jsem cvičila doma. Dělala jsem roky atletickou přípravku a teď jsem se dostala k józe, které jsem se vždycky smála, usínala při ní, přišla mi pomalá. Tak jsem si našla dynamičtější verzi, power jógu, která mě velmi baví. Ještě před nedávnem jsem jednou týdně plavala, jezdila jsem denně na kole, měla jsem ho upravené na děti a vozila je denně do školky. Teď poprvé odešli kluci do školy, kam už je nezvládám zavážet a strašně mi to chybí. A jsem strašný audiofil, mám spotřebu jedné audio knížky týdně. Dokonce mám whatsappovou skupinu, kde audio knížky doporučuji. 

Nemáte pocit, že pracujete až příliš?

Jak kdy. Moje povolání je o nárazovosti. Někdy se opravdu nezastavím, navíc v kombinaci s domácností. Moje děti by asi řekly, že pracuji hodně, ale snažím se s nimi trávit nějaký kvalitní čas, což mi moje profese vlastně umožňuje. Byli jsme teď třeba měsíc v létě v Keni, což bych si s klasickým zaměstnáním dovolit nemohla. Navíc si teď už konečně samy vyhrají. Je to smečka a to mi pomáhá. Spíš je problém čas s partnerem. My na sebe ten čas máme a nemáme. Stále podniká v Keni, což znamená, že pracuje z domova, jsme spolu sice 24/7, ale přitom sami vůbec. Snažíme se aspoň jednou za rok spolu někam vypadnout, ale jde nám to ztuha. 

Našla jste si už v nabitém programu čas na návštěvu festivalu Open House Praha?

V otevřených budovách jsem byla loni poprvé, protože festival začal v době, kdy já začala rodit jedno dítě za druhým. Vloni to bylo poprvé možné bez tahání kočárků, takže si to užily děti i já.  

Máte v Praze nějakou oblíbenou budovu, do které byste chtěla nahlédnout?

Já bych si chtěla opravdu pořádně prohlédnout Pražský hrad a katedrálu sv. Víta, ovšem z té druhé strany. Mě zajímá vše, co je za oponou.